O knize: 2022 / Od dob anonymního pozdně antického pojednání „O vznešenosti“ tato estetická kategorie znamená něco majestátního, otevřená smyslům a zároveň přesahuje hranice smyslové zkušenosti. Můžeme být povzneseni novotou, událostí, svobodným aktem, suverénním rozhodnutím, ale také válkou, smrtí, ztrátou, traumatem – čímkoli, co odkazuje na nereprezentovatelné nebo nereprezentovatelné. Není proto náhoda, že koncept vznešeného přitahuje zvláštní pozornost v moderní době, kdy prožívá zkušenost neustálé obnovy – „vycházení z menšiny“ (I. Kant) a zároveň ztráta tradice (E. Burke) se stává základem pro západní kulturu. Již ve 20. století T. Adorno a J.-F. Lyotard spojuje vznešené s problémem postavení umění „po Osvětimi“. Na těchto příkladech ukazuje vynikající ruský filozof a teoretik umění Valery Podoroga, jak naše chápání a prožívání času závisí na konceptu vznešeného. V každé nové etapě dějin nabírá vznešené nové kontury a v jistém smyslu zaručuje, že v dějinách nemůže být nic konečného: „Zůstává tedy záhadou, kde a kdy, do jaké míry a s jakou intenzitou může pocit vznešenosti se projevuje, a to, co se projevuje, to v nás odhaluje.“ Valery Podoroga (1946–2020) – filozof, antropolog, umělecký kritik, autor více než dvaceti monografií o moderním západním myšlení, ruské literatuře, kinematografii a fenoménu tělesnosti.